Vzhledem k drsným podmínkám života Inuitů je smrt zcela běžným a obvyklým námětem jejich mýtů.

Pro Inuita začíná náboženský život již v dětství, kdy je pojmenován po nedávno zesnulém příbuzném a převezme některé z jeho vlastností. Člověk má totiž dvě duše – jedna se vtělí do novorozence a druhá odejde do podzemního světa nebo do místa na obloze – podle toho, jak osoba zemřela.

Zvířata jsou faktorem přežití a proto v mýtech vystupují jako pomocníci, ale i zlomyslní škůdci člověka. Po celé Arktidě jsou zvířata považována za bytosti s vlastní duší a proto si jich Eskymáci váží; je obvyklé, že se lovec omluví zvířeti, které právě ulovil. Kořist musí sama dovolit lovci, aby byla zabita. Lovec po smrti zvířete vykoná krátký obřad, aby zajistil zvířecí duši návrat do mimozemského světa, a zároveň její ochotu nechat se lovcem znovu ulovit.

Například aljašští Inuité slaví významné svátky, kterými projevují zvířatům své uznání a chtějí si tak zajistit jejich výskyt na zemi. Svátek měchýřů slaví 5 dní v průběhu zimy a jeho vyvrcholením je uložení nafouknutých měchýřů všech mořských zvířat chycených během posledního roku do děr v ledu, čímž se tato duše vrací do světa duší.

Krom pomocných duší zvířat lidem také pomáhají duchové věcí nebo mrtvých lidí, se kterými se setkávají šamani, jimž se říká angakok. Většina šamanů jsou muži, ale existují i výjimky, kdy je šamankou žena. Už od dětství podstupují zdlouhavý a složitý výcvik, kdy se učí komunikaci mezi světem naším a světem mrtvých. Učitelem je vždy starší, zkušený šaman.
Angakok je duchovní médium a prostředník mezi lidmi a duchy. Tlučením do bubínku při rituálním obřadu se šaman dostává do extáze umožňující mu spojit se se světem duchů a hovořit s ním. Zatímco je v bezvědomí, jeho duše cestuje mezi duchy, aby zjistila, kde se právě zdržují zvířata, který duch způsobil nemoc, nebo zachránila ukradenou duši nemocného člověka a vrátila mu tak život.
Při šamanském léčení se angakok ptá na mnoho otázek, aby zjistil, proč jsou duchové uraženi. Celá komunita, shromážděná ve velkém zimním iglů, křičí, aby se pacientovi ulevilo.

Inuité se bojí mrtvých a je pro ně nemyslitelné dotknout se mrtvoly člověka. Občas pohřbili umírajícího člověka zaživa, aby se jej nemuseli dotknout. Staří a umírající často dobrovolně páchají sebevraždu – „eutanázii“ – aby nebyli přítěží ostatním v těžkém přežívání.

Eskymáci mají mnoho bohů, například Tarqeq – duch měsíce, který měl na starost plodnost, slušné chování, v případě Inuitů z Aljašky i moc nad zvířaty. Je to mocný a skvělý lovec žijící na obloze.

Maska Tarqeqa se skládá z několika částí; bílý lem kolem obličeje znázorňuje vzduch, obruče jsou vrstvy kosmu a pera jsou hvězdy.
Tarqeqk je jeden ze tří nejdůležitějších inuitských bohů na území Kanady a Grónska – zbylí dva jsou duch moře (Nuliajuk) a duch povětří (Sila). Jsou laskaví, ale citlivě reagují na lidské chyby a poklesky – špatné počasí, nezdar v lovu, nemoci atp. Zabránit jejich hněvu se dá vyslovením magických slov, nasazováním masek a nošením amuletů.

Tupilak je figurka z přírodních materiálů (dřevo, kosti, části zvířat nebo lidí) sloužící k zastrašování nepřítele.

 

 

 

 

 

 

Masky sloužily v Grónsku jako rekvizity k tanci a divadlu, ale také existovaly masky domácí, jejichž úkolem byla ochrana domu a obyvatel. Žil v nich jakýsi duch domu. Masky byly velmi osobní majetek a bývaly pohřbívány se svým majitelem nebo zničeny při použití v kultovní souvislosti.
Zdobeny byly čárovými nebo kosterními ornamenty, vkládanými zuby a kousky kůže představujícími vlasy.

 

Amulety byly využívány na celém území obývaném Inuity. Nejednalo se o drahé či vzácné věci, ale o obyčejné kousky dřeva, peří, kamenů, korálků nebo kusů ulovených zvířat. Stejně jako masky byly amulety osobním majetkem a chránily před nemocemi a přivolávaly úlovek a dobrý život.

Vlivem křesťanských misionářů je dnes mezi Inuity rozšířeno křesťanství, a to jak v čisté podobě, tak jako součást náboženství, kde je křesťanský Bůh jeden z inuitských bohů, a misionáři jsou považováni za šamany.